Příspěvek vznikl 9.10.2015 ku příležitosti narození vrhu B. A proč byla štěňátka duhová? Protože nás při cestě z krytí provázela duha, snad na znamení štěstí.
***************************************
Internet je plný informací, jak přichází na svět štěňata. Dokud ale neporodíte svá vlastní, těžko můžete posoudit, jak si v takové situaci poradíte. Nejprve je dobré ozbrojit se informacemi, získáte tak slibný materiál, jak si poradit v každé situaci. A získáte slušný blok, protože zjistíte, že komplikací je nekonečná řada. Dozvíte se, že štěňata z feny v podstatě padají, jako zralé hrušky ze stromu. A také se dozvíte, že úmrtnost novorozených štěňat je 25%, což vám signalizuje že se hrušky asi často potlučou. Každopádně vás čeká adrenalinový zážitek. Já vím, dříve feny rodily zalezlé někde v koutku stodoly a nikdo to neprožíval. Množitelé mají feny v klecích a určitě nedrží každou holku za pacičku. Ale my, co máme psy za plnohodnotné členy rodinné smečky, jsou naši přátelé a společníci a přiznáváme jim plnohodnotné vědomí a intelekt, my jsme nahraní. Porod psích potomků pak stojí jen malinko ve stínu porodů vlastních. Jsem si to ještě malinko zkomplikovala tím, že jsem chov tak dlouho odkládala, až si mé holky splnily sny o mateřství ve středním věku. Což je dneska moderní, ovšem z hlediska přírody, která káže „Milujte se a množte se“ poněkud zcestný. Ovšem je to jedno. Lékařská věda pokročila a veterinární taky, takže tu není zásadní rozpor. Psí rodičky jsou na tom naopak mnohem lépe, než rodičky lidské, protože jim nikdo neupírá právo na domácí porod a nikdo je nepopotahuje v médiích jako hazardérky s životem ubohých potomků.
Prožít domácí porod s Dixie se mi nepovedlo. Dixie sice začala slibně, ale po odtoku vody a pár slabých kontrakcích zívla a usnula. Bylo mi to divné, když se nedělo nic a tak jsem brnkla paní veterinářce. A jelo se. A zjistilo se, že se vůbec neotevřela a tak do čtvrthodinky už holka zase chrupala a já strávila porod ve veterinární čekárně a stražila uši, abych zaslechla vřískot chlupatých novorozenců. Rekonvalescence rodičky císařem probíhala rychle a hladce a tak musím přiznat, že porod císařem něco do sebe má. Dostanete štěňátka naservírovaná jak na stříbrném tácku, správně veterinárně ošetřená, feně se dostane servisu hodného anglické lady, protože v prvních hodinách (a dnech) za ni obstaráváte masáže novorozenců sami a po napití mláďat jí je uklidíte do vyhřátého košíku, aby maminku neobtěžovala v jejím odpočinku. Takže jak se tak blížil porod Czakiry, tak mi vyhlídka císaře už nepřipadala hrozná, ono – sklepat se vlastní zodpovědnosti také něco do sebe má. Přesto jsem toužila porodit si štěňata opravdu vlastníma rukama.
Když už jste tak praštění, že do chovu jdete a vaše fena je v naději, rozhodně neponechávejte nic náhodě a dobře se připravte. Jako bod číslo jedna, nejdůležitější a nejhlavnější – domluvte si se svým veterinářem, že bude v plánovaném termínu porodu dostupný a v případě potřeby vám pomůže. Nikdy to nepodceňte! I veterinář, který byl vždy doma a po ruce, může odcestovat na školení, navštívit matku, nebo vypnout telefon. A i když máte veterináře domluveného, rozhodně mějte ještě po ruce seznam s kontakty na veterináře alternativní. Chovatelů, kteří pak s rodící fenou objíždějí okres a škemrají o provedení císaře je pořád dost a dost, ochota zvednout v noci zadek a pomoci zvířeti je čím dál vzácnější. Pokud máte veterináře zajištěného, docela se vám uleví.
Jakmile vstoupíte do posledního týdne březosti, postavte porodní bednu na její místo, aby si na ni fena zvykla. Můžete bednu vystlat, ale uvědomte si, že fena před porodem hrabe a z vystýlky vám tak jako tak udělá nepohodlný a překážející smotek. Hrabala Dixie, hrabala Czakira. (Proto se mi spíš osvědčila hromada ručníků, které podle potřeby přerovnáte, přehodíte, vyměníte. A že jich byla spotřeba.) Kromě přípravy bedny a vyprané a vyžehlené (sterilita) hromady ručníků, osušek a plen (na drbání štěňat), připravte si k ruce košíček a do něj dejte vydezinfikované nůžky na pupeční šňůry (něco přestřihnete, něco se urve samo, někdy je fena může sama překusovat, nebo vy trhat, ale sama rozhodně překusovat nehodlám), vydezinfikovaný peán na zacvaknutí porodní šňůry (ha, teorie! Ani mě nenapadlo hledat peán, když se štěně kroutilo na zemi, jakmile jsem ho rozdýchala a utřela, podvázala jsem šňůru a rovnou šmik ), v uzavíratelné skleničce v dezinfekčním roztoku namočené pevné nitě na podvázání pupíků (dvě jsem využila), dezinfekční sprej na přestříknutí pupíků, odsávačku (nemám, pokud pořídíte, asi musíte nacvičit podvědomé a hlavně rychlé správné použití), barevné šňůrky (nebo barvy na označení štěňat), sešit a tužku na zapisování štěňat (pište čas narození, pohlaví, barvu označení, hmotnost , zda vyšla placenta, případně si zapište polohu, v jaké štěně přišlo) , váhu(nebude prostor na odbíhání a hledání). Také připravte (vymyjte, vydezinfikujte) koš, pro odkládání novorozenečků a připravte si do něj měkkou podložku (maličká deka s vyměnitelným ručníkem) a termofory (miluji je), nebo vyhřívací dečku (máte-li), pokud nemáte, pet lahve. Až akce započne, naplníte ohřívadla horkou vodou a košík vyhřejete.
Také můžete fenu připravit na porod homeopaticky. Prý to hodně usnadní porod. No, těžko říct. U Dixie to nezabralo vůbec. A třeba u Czakiry ano? To posoudíte jako malouživatel těžko. Já se držím zásady, že tím nic nezkazím a použila bych je znovu. Každopádně máte dobrý pocit, že něco děláte ku prospěchu věci.
Toliko teoretická i praktická příprava. Já byla přesvědčena, že porod přijde v termínu. Protože jsme kryli v sobotu, připadl i pravděpodobný termín porodu na sobotu. Takže se mi ulevilo, když jsem v pátek přijela z práce a Czakira byla v celku bez nějakých známek porodu. Je fakt, že už dva tři dny mizerněji žrala a chodila hrabat na písek. Počítala jsem s tím, že porodíme v noci ze soboty na neděli. Prý když se kryje ráno, rodí feny ráno, když navečer, rodí v noci. A taky že to v noci přišlo. V jednu hodinu čerstvé soboty. Nejdřív mi to nedošlo. V posledních dnech Czakira často chtěla vyvenčit i v noci, jak děloha tlačila na močový měchýř, takže už jsem byla nacvičená na její funění vstát a pustit ji. Ale když mě budila potřetí, nabrala jsem jistoty – je to tady. Fena neklidně pobíhala – hned chtěla ven, kde už vyhrabala v písku měsíční kráter, hned zase domů. Teda zapomeňte, že by chtěla do porodní bedny. Tak to ani náhodou. Ač si na ni teoreticky měla za týden zvyknout, přestože jsme ji prokrmovali v bedně pamlsky a leželi tam s ní, jakmile jsme nácvik na bednu ukončili, Czakira frrrr pryč. Takže, že by se mnou chtěla ležet v porodní bedně, to ani náhodou. Lehala si k mé posteli, tak jsem si otočila polštář k nohám, lehla opačným směrem, spustila ruku z pelesti na czakirovské bříško a trpělivě čekala na porodní stahy. Tak minuty ubíhaly. Občas jsme se šly projít. Ale bylo půl čtvrté a kromě toho neklidu se nedělo nic. Přípravná fáze trvá až několik hodin. Takže chladnokrevný klid. Při jednom čekání v posteli jsem zazdřímla a když jsem po pár minutách procitla, v kuchyni byla louže plodové vody. V tu chvíli všechny mé mozkové buňky, které doposud pospávaly, vyhlásily poplach nejvyšší priority a přešly do stavu pohotovosti. Teď už TO mělo přijít. Jakmile praskne porodní vak, štěňata se začnou rovnat k východu. Pak začne fena tlačit a jakmile tlačí, je štěně v porodních cestách a do půl hodiny (!!!) musí vykouknout na svět. Blbý je, že veškeré zdroje se rozcházejí v tom, za jak dlouho po odejití vody má štěně vstoupit do porodních cest. Průměr prognóz byl tak nějak do dvou hodin. Takže do půl páté jsem byla v klidu. Czakira se ale pořád k nějakému rození neměla. Žádné stahy, ani kontrakce jsem nepociťovala. U Dixie se objevily po odejití vody brzy a pod rukou byly jasně rozpoznatelné. Tady nic. Po páté jsem začala být už dost neklidná, v půl šesté jsme šla volat na konzultaci naší veterinářce. Ještě, že je na nás připravena. A ono houbeles. Telefon vyzváněl, nikdo ho nebral. Nevadí, telefon je asi jen v ordinaci. Máme přece ještě mobil! Mobil okamžitě hlásil, že není v síti. Co teď? Koho se zeptat? Naše výcvikářka, zkušená chovatelka, byla jako na potvoru v Německu na svatbě. Dobře, zkusím místní veterináře. Vybrala jsem toho, co má dobou pověst ohledně provádění císaře. Telefon mi sdělil, že je na dovolené. Zkusila jsem jiné město, rovněž vet s výbornou pověstí. Tak ten mi to zvedl. Uf! Uvedla jsem ho do problému, ale bohužel mi nakonec sdělil, že je také mimo bydliště. Ale že mám zkusit pravidelně masírovat bříško, jednou zleva, podruhé zprava, že to často pomůže. Tak jsem masírovala, střídavě prokrmovala fenu homeopatiky. Mezitím už i manžel definitivně vstal a pustil Czakiru ven. Prý chtěla vyvenčit. Vztekle jsem mu sdělila, že se venčí v kuse od jedné ráno a vyběhla za fenou. A co myslíte, že dělala? Hrabala v písku a zarputile si do svého měsíčního kráteru lehla. Víte co psí kalhotky celé mokré po odchodu vody udělají v písku? Správně, celé se obalí! Fuj, fakt nic moc. Viděla jsem hodně rudě a Czakiru z písku vyhnala, riskujíc, že fenu duševně rozhodím a naruším tak průběh porodu. Czakira bystře vyměnila písek za hromadu pilin a tím mě dorazila. Dostala obojek a vodítko a konec volného venčení. Očistila jsme z ní, co se dalo, aby štěňata nemyslela, že se narodila v kamenolomu. Od teď bude jen a jen v kuchyni. Že by byla v porodní bedně? Tak to bych ji tam musela přivázat. Vyčetla jsem, že nejlepší je, když porodí první štěně tam kde chce a pak se štěně přenese na místo porodu a fena s ním už zůstane.
Průběžně jsem se snažila dovolat našim veterinářkám, pořád nic, zkusila jsme tedy budějovickou kliniku. Tam mi sdělili, abych ještě trpělivě vyčkávala a kdyby ani po desáté nic, abych zavolala znovu. Jak po desáté?! Po zkušenosti s Dixie jsem úplně šílela, co když už jde miminkům o život! Tak jsem dál masírovala a zoufale strkala Czakiře za pysk bílé kuličky homeo. To už jsme s napětím sledovali Czakiru celá rodina. V osm jsem znovu volala naši veterinářku, vždyť je přece pracovní dopoledne, musejí být v ordinaci. A sukces! Konečně jsem se přes pevnou linku dovolala, paní veterinářka se moc omlouvala, že se jí v noci vybil mobil. Taková příšerná náhoda. Nicméně sdílela se mnou názor, že to čekání skutečně moc dlouho trvá a abychom raději přijeli. A přesně v tu chvíli, kdy jsem pokládala telefon a hodlala zavelet k odjezdu, v tu chvíli děti vykřikly – v kuchyni je štěně! Podívala jsem se na zem a skutečně tam ležel na podlaze vak se štěnětem. Ohromení! Asi tak se budete cítit, až se ve vaší kuchyni ocitne mimozemšťan. První myšlenka „Zázrak, je to plavák!“ . Pak už jsem zareagovala bleskově, až reflexivně, bez jakýchkoliv myšlenek či bázně.. Skočila jsem po něm, prsty roztrhla vak a štěně udělalo srrrrk – okamžitě se nadechlo. Já udělala taky srrrrk a vysála z něj, co vdechlo a pak už jsem velela, že by se major Terazky za to nemusel stydět. Rychle, ty podej plenu a ty skoč do bedny pro košík s vybavením. Ty přines umyvadlo připravené taky v bedně na placentu! Naplňte termofor horkou vodou! Lítali jak blesk a tak se štěně v příští vteřině ocitlo v bavlněné pleně a pořádně se frotýrovalo, až rozhořčeně protestovalo. Pak jsem podvázala pupeční šňůru, šlo to blbě, strááášně klouže a přestřihla šňůru. A přivázala jsem první barevnou šňůrku. Když bylo štěně náležitě ošetřené a pěkně dýchalo a vrtělo se na rukách v pleně, pak jsem si vzpomněla na Czakiru. Ta totiž, jakmile z ní něco vypadlo, zmizela v obýváku. Asi si myslela, jestli nespáchala něco nepatřičného. Ukázala jsem jí prcka a líbil se jí, začala ho olizovat, šla jak beránek za ním do porodní bedny, položila jsem ji a prcek se přisál jakoby to dělal odjakživa. Zázrak přírody. Ohromeně jsme sledovali pijící štěně. Zvlášť pro Verunku to byl silný zážitek.
Po chvíli božského uvytržení jsem si vzpomněla, že na nás čekají na veterině. Tak honem zatelefonovat, že první štěně je na světě a že se cesta ruší. Měli radost, že nestráví dopoledne na opračním sále. Slíbila jsem je informovat o konci porodu. Po nějaké době to Czakiru v bedně přestalo bavit. Plavá holka šla do vyhřátého košíku. Bylo jasné, že další prcek je na cestě. Vyklouzl v pokoji na koberec. Teď už jsem věděla, jak rychle se štěně nadechne, přesně v tu chvíli, kdy se vak roztrhne. A taky že ano. Pohroma na koberci byla horší, než v kuchyni, ale v tu chvíli stejně nic nevnímáte, ani neřešíte. Řešíte komfort štěněte, aby dýchalo, aby se usušilo, aby se přestřihla šňůra a štěně se co nejrychleji po zvážení přisálo. Tu špinavou práci zastal čestně Martin a jsem moc ráda, že mi byl k ruce. A tak už se krmili u Czakiry dva plaváčci, druhé štěně bylo pejsek a já přemítala, jaké neskutečné štěstí, když se objevila plavá barva a to hned ve dvojici – holka a kluk. Klučina dostal modrou šňůrku. Nicméně, fakt bych teď byla ráda, aby už Czakira příštího potomka rodila – ehm, jaksi v bedně. Přece jen krev a voda a placenta na koberci – nic moc. První placentu jsem ji nechala sežrat, což učinila velmi ochotně. A dobře že tak učinila, protože to bylo na dlouhou dobu její poslední jídlo. Další placenta šla do kamen, protože jakmile se rozednilo, začalo se topit. Štěňata totiž potřebují v počátku teplotu kolem 30°C, což jsme tedy nezvládli, ale pěkných 27°C jsme dosáhli. Taky jsme se při tom porodu pěkně zapotili. Když při krmení dvou potomků Čaký zneklidněla a štěňata jsem honem ukládala do bezpečí vyhřátého košíku, řekla jsem „Nepouštějte ji z bedny“. Vojta tedy zahradil východ. Co na to naše trpící dáma? Jedním bleskovým skokem přefrčela plavmo 70 cm vysoký mantinel bedny zboku, jakoby se nechumelilo. Se skutečně nechumelilo, ale krve by se ve mně nedořezal. Snad se jí a miminkům nic nestalo! Tohle dokáže jen naše praštěná psice! Snad to žádný prcek nepodědí. Nevypadala na újmu, takže další pokus o porod v bedně. Teď už jsme jistili bednu za všech stran. A tak třetí štěně přišlo na svět konečně kde mělo. Ale tentokrát bez porodního vaku, rovnou vyklouzla na svět po čumáku – PLAVÁ holka. Tak to už jsem se málem rozbrečela radostí. Přece jsem čekala deset malých černoušků a oni se rodí samý plaváčci! Holčičce jsem nemusela podvazovat šňůru, přišla na svět už svobodná a tak přišla další starost. Kde je ta placenta?! Plavanda byla stejně šikovná, jako její dva sourozenci a neprodleně se po ukončení procedur sušení a vážení dala do díla a pěkně se krmila. Tak už se nám tam krmili tři. Přesně jako v pohádce, co? A netrvalo dlouho a narodila se – černá holka! Taky bez vaku a bez šňůry , přifrčela po přírodním tobogánu nožičkama napřed a hned se sháněla po potravě. Nejprve musíte štěně osušit a zvážit. Ale hned poté je musíte dát co nejrychleji napít, protože teď se čepuje nejzdravější nápoj na světě – mlezivo. A mé štěstí bylo ještě větší, další holka! Prostě paráda. Kam se hrabou nějaké loterie. Pomalu ani nedýcháte, co se narodí příště. Po černé fence přišla delší přestávka. Došla jsem se s Czakirou projít, vyvenčit, proběhnout. To víte, že jsem s sebou tahala plenu, pro případ, že by nám cestou vypadlo nějaké štěně. Ale v pohodě jsme se vrátili a v klidu porodní bedny přišel na svět černý klouček. Maličký, oproti robustním sourozencům evidentně menší, kostřička potažená černou kůží, takže jsem se zprvu lekla, aby byl v pořádku. Asi mi chtěl udělat radost, krteček mrňavý, přisál se jak opravdové klíště, takže jsem hned věděla, že je sice malinkej, ale moc a moc šikovnej. Do jídla jak drak! To víte, že si v takový okamžik hned vzpomenete na Kvíčalku, která se Dixie narodila bez sacího reflexu a tak jsem jí mléko každé krmení pracně stříkala do tlamičky a přes veškerou snahu, se ji zachránit nepovedlo. Naštěstí tenhle prcek byl jen váhově menší a taky se činil, žebra se mu za dva dny pěkně zakulatila. Po krtečkovi přišla dlouhá, dlouhá přestávka. Zase jsme chodili po sadu, Czakira dokonce jevila zájem o přinášení odhozených klacků, břicho jí úplně splasklo, co se týče porodu, rodit už nehodlala. Je vcelku běžné, že si fena dá při porodu přestávku na oddech, pokud viditelně netlačí, pak se prý nic neděje a nemusíte se děsit. Ale tohle bylo zvláštní. Chvilkama viditelně tlačila – jednou dvakrát a pak nic, půl hodiny odpočívala, pak zase zatlačit a nic. Divné. Takže jsem volala na konzultaci veterinu. Dali jsme Czakiře ještě hodinku a když pořád nic, naložili jsme ji přece jen do auta a na veterinu. (Ovšemže miminka jsme v teplém košíku přibalili)
V ordinaci dospěla paní doktorka podle popisu k závěru, že už v bříšku pravděpodobně nic nebude, jen ty chybějící placenty. Udělala sono a opravdu – žádné štěně. To by prý byla vidět kostřička a tady vidět není. Takže Czakira dostala oxytocin pro podporu děložních stahů, snad ty placenty porodí. Když začaly stahy, řekla paní doktorka, že pro jistotu a kontrolu do feny sáhne.
A co myslíte? Bylo tam! Štěně! Nějak se zaseklo. Jak se ho paní doktorka pokoušela vyprostit ( a Czakirce se to vůbec nelíbilo a chápu, mě se to svého času taky hodně nelíbilo, takže jsem s ní plně soucítila), vytekla voda. V tu chvíli v nás hrklo. Jak už víte, jakmile praskne voda, štěně se co? Nadechne. Tak myslím, že v tu chvíli jsme pohřbívaly štěně v duchu obě dvě. A tu chvíli – najednou vyjelo! Chňapla jsem po něm a okamžitě odsála! Paní doktorka ho v ten moment převzala a začala masírovat. Jak ta ho dřela a jak ječelo! To byla rajská hudba pro prve vyděšenou duši! Asi to není pro štěně to nejhezčí uvítání, ale v tu chvíli převládala ta radost. Bylo živé, panečku, pěkně živé. A čilé, jakmile si Czakira kecla na dlaždičky, dal se do pití i poslední potomek. A protože byl prémiový, byl to – zase plavý pejsek. Pěkně statečný bojovníček. Přece jen se dostal na svět, jak se patří. Tak se drama proměnilo v radost. Přišla i druhá paní doktorka a při prohlídce toho nadělení v košíku se divila, že Czakira porodila takové cvalíky. A ještě víc se divila, když pak Czakirku prohlížela, protože jí fena připadala hodně úzká. Inu, psí sporťák.
Takhle nějak probíhal náš chovatelsky druhý a ve skutečnosti vlastně první porod. Pokud všichni svatí nepomáhali tentokrát, tak sním svoje boty, klobouk nemaje. Díky jednomu vybitému mobilu jsme přece jen porodili přirozeně. Všechna štěňata přišla na svět živá a čiperná.
Jsou to zkrátka duhová štěňata, určitě seslaná Bertíkem zpoza Duhového mostu se smečkou psích andělů, již teď nositelé domácího štěstí. Dlouhý a krásný život, pejsci!
