Z porodní bedny

Porodní bedna je rozebrána a uložena ke spánku. Nikdo neví, jak dlouho bude odpočívat.  Přinesla nám tolik radosti, že si zas nějakou dobu může odpočinout.  Kolik štěněcí lásky člověk dokáže unést?  A kolik stesku a starostí, aby se jejich život ubíral ve šťastných kolejích…vypravit stěně do života není jen tak. Jak se říká, dobrého pomálu…Tak zas…někdy  – na shledanou  v další porodní bedně.

3. dubna

Jako poslední opustil domov Lery a abychom si ho užili co nejvíce, tak jsme ho doprovodili až domů. Cesta na Hanou byla cestou ze zimy rovnou do jara, z našich sněhových závějí až k rozkvetlým meruňkám a Lary ji zvládal úplně s přehledem. Zalehl a spal a jen přestávky ho probraly ze spánku, do kterého ho ukolébalo auto. Po příjezdu se okamžitě zabydlel, až člověk žasl, jak jsou štěňata přizpůsobivá. Na rozloučenou jsme vyrazili na vycházku mezi rozkvetlé koniklece a pak jsme  ho dočista zradili. Odjeli jsme a nechali ho jeho osudu. Naštěstí je ten osud moc hezky našlápnutý a jsem si jistá, že Lery si celou novou rodinu, jaksepatří na mazaného sheltiáka, vycvičí.

27. března

Včera přišla řada na Axe. Axil se nám odstěhoval k Lovosicům, a myslím, že si to docela užil, je velice zvědavý a samostatný, takže pro něj byl přesun novým dobrodružstvím. K tlapce bude mít dva kluky a dvě kočky, které se netvářily zrovna nadšeně na jeho příjezd. Zpráva z domova  byla optimistická: „Tak dojeli jsme dobře, Axik se proběhl po zahradě, zbaštil mističku konzervy , vyštěkal kočky a teď spí .“   To se budou divit, až Ax nabere sil a vyhlásí kočkám válku. Ax byl vždycky nejlepší na infarktové situace, uměl zmizet – podlezl vrata do sadu a vydal se na samostatný průzkum. Jeho specialitou bylo plazení. Jsem se divila, co se to děje pod paletou na dvoře a on to Ax v roli vojína nacvičoval plazení. A při posledním focení se jen tak mimochodem vsoukal pod složené klády a to mi opravdu zatrnulo, kdyby se tam sekl, tak nevím, za  jak dlouho by hasiči bezpečně rozřezali fůru kulatiny. Naštěstí se plíží jako Indián, tak se opět dobrovolně vynořil. Ale je to pěkné kvítko. Má rád nory a boudičky a jeho oblíbené místo na spaní bylo pod skříní, ačkoliv měl na výběr z celé řady pelechů.

24. března

Pomyslná „Porodní bedna“ se nám začala vyprazdňovat. Včera v podvečer se na svoji životní pouť  a za svým posláním vydal  jako první náš odvážný a statečný Agenor.  Jede sice první, zato nám bude nejblíž, tak doufáme, že se uvidíme častěji. Bude žít v mladé rodině na Krumlovsku, s holčičí kamarádkou a nejspíš bude šikanovat králíka.   Agi byl prý moc šikovný, pěkně se venčí a trochu se bojí pouličního ruchu, to víte, venkovan ve městě. Ale on se jistě brzy přecvičí na městského psa. Přejem ti Agi spoustu lásky, hodně krásných psích  zážitků a dobrodružství, ne, nepláču, jen si plav…

22. března

Týden řádění utekl jako voda, kluci nabrali na rychlosti a obratnosti, kromě hřiště na dvoře chodí na vycházky do sadu. Ráno je pořád zima, ale přes den svítí nádherné jarní sluníčko a to je pro psí hry jako stvořené. Chybí mi tu zápisek, jak jsme klukům uspořádali velké focení, aby měli majitelé nad čím  vzpomínat, až z nich budou pořádní pejsci. Loužiček a hromádek doma ubylo, i když po ránu musí být člověk pořád ostražitý. Všechny kluky už čeká nový domov, dnes byl poslední milník na jejich cestě k lidem a to vyšetření DOV. DOV jsou dědičné oční vady a jejich vyšetření by měl chodit každý pes průběžně po celý  život. Kdyby tomu tak bylo, tak by výrazně ubylo psů, kteří mají s očima problémy. Takže dne kluci opět jeli autem, tentokrát až do Českých Budějovic. Tentokrát v přepravce krásně zalehli hned jak jsme vyjeli, takže jsem je pochválila, jak jsou učenliví a hned jak jsem to pochválila, začal si Ax stěžovat a docela si s tím vystačil až do města. Agi a Lery klidně chrupkali, ale z Axe se stal pěkný stěžovatel. V čekárně jsme ještě nějakou dobu skutečně čekali, ale když čekáte se štěňátky, lidé na vás švitoří a tak to pěkně utíká. Pak kluky prohlédli a  rozkapali jim očička a zase jsme čekali a nakonec je paní doktorka ještě jednou prohlédla a to už vůbec nehodlali, kromě Agiho, spolupracovat, takže se vyšetření proměnilo v zápas kdo z koho. Štěňata ovšem prohrála, ale když to tak vezmete kolem a kolem, tak zvítězila, protože jsou všechna DOV prostá. Asi dobrý oddíl!

11. března

Včera byl pro kluky těžký den, ráno jsem je vyvenčila, naskládala do přepravní  bedny a hurá na veterinu! Vždycky si to užiju, když čekám v čekárně a lidé jsou ze štěňátek úplně paf.  Klukům se ale za mříží moc nelíbilo, zvlášť Lery vehementně protestoval. Pustit jsem je ale pochopitelně nemohla, protože kdo by ten pytel blech chytal a taky infekce a kdovíco ještě. Naštěstí nás vzali podle objednání a pak už to šlo velice rychle. Nejdůležitější je přiřadit správné štěně správným papírům. Paní doktorka každé štěně pečlivě prohlédla  a pak už to šlo jako blesk. Implikace čipu je velice rychlá, štěně se lekne, kvikne a už je naštěstí po všem. A když už jsme je načipovaly a naočkovaly, vzpomněla si má hlava děravá, že ještě máme zkumavky na bukální stěry, takže jsem kluky z přepravky vybírala podruhé. Ale to už byla štěňata tak zmožená, že spala a vzorky jsme jim braly z rozespalých kymácejících se hlaviček, takže si skoro ani nevšimla, proč je lechtáme v pusince.  O rozruch se postarala Sofie, která čekala vedle přepravky (máma je přece oporou pro malé tvorečky)  a dvakrát za sebou se poblinkala, což je u ní naprosto nezvyklé a tak byla rovněž vyšetřena a dostala pro jistotu probiotika. Tak jsem roli utěrek nevyužila na nehody štěňat, ale na nehody maminky. Za půl hodiny bylo po všem a mohli jsme domů, štěňata krásně spala celou cestu a tak máme jednak identifikovatelná štěňata, jednak vyzkoušeno cestování.  Vzorky jsem odpoledne odeslala poštou a teď už se jen dočkat výsledků. Vzhledem k tomu, že oba rodiče mají MDR+/+, objednala jsem jim jen CEA, kde je Sofie přenašeč a tak nejhorší výsledek by mohl být zase přenašeči.   A Sofie? Vypadá, že je v pořádku. Prý možná  nervy. Ale tomu se mi ani nechce věřit.

 

4. března

Když se kluci tak hezky naučili chodit ven,  osmělili se a s nadšením průzkumničí, začal čas je pomalu směrovat k venčení po spánku ven.   Počasí nám k tomu zrovna moc nepřeje, ale k eliminaci  ranního  vyhýbání se loužičkám, ba i něčemu horšímu, co by člověk nezkusil.  Každá louže a každý bobek venku dobrý. I když při tom mrzne. Samozřejmě nečekejte zázraky, když je takový maličký tvoreček pochodující průtokáč, všechno se nedá uhlídat, ale co se v mládí začneš učit…Štěňata mají určitou čistotnost vrozenou, už v porodní bedně se běhají venčit mimo pelech, tak je potřeba to podporovat.   Problematické je případné odměňování, drtivá většina pamlsků se pro to ještě nehodí, ale kluci si sem tam vyčuchávají pár miniaturních štěněcích granulek, tak je asi za pár dní využijeme k těmto účelům. Zatím jsou tak zaměstnáni světem, že by je nějaké odměňování spíš rušilo. Podle toho, jak dneska chumelí,  nás možná bude čekat bílé ráno. Už teď se těším, jak na ten proměněný svět vykulí očka.  Na prahu jara se možná dočkají svého prvního sněhu.

2. března

Porodní bedna už zeje prázdnotou. Je sice využívána jako občasná herna a ložnice, ale jejich revírem  je celý pokoj, kuchyně i chodba a začali jsme podnikat krátké výpravy ven, alespoň odpoledne, když máme tak mrazivá rána. První a nejstatečnější průzkumník je Axil. Ten kluk v prvních týdnech nepřitahoval moc pozornost, takový krásný střed, papal baštil a přibýval, ale ten když se rozjel! Agenor je odvážný, ale rovněž rozvážný. Všechno předem promyslí a nejedná bezhlavě. Lery, ten má největší fan klub, to je naprosto nepřekonatelný rošťáček – rodinný komik, který nám neustále kouzlí úsměv na tváři. V noci se mi kluci, jako jeden muž, nastěhovali na velký psí pelech k posteli. Asi, abych byla po ruce, nebo abych trnula hrůzou, že některého z nich zašlápnu. Dnes se jim povedlo zmocnit se v noci mých brýlí a přestože zatím nemají ničitelskou kapacitu, úplně perfektně je olízali tak, že přes ně nebylo vůbec,  ale opravdu vůbec vidět. A to už ani nemusím mluvit o štěstí, že jsem na brýle, zamotané do šňůry umělohmotné krysy uprostřed pelechu,  v noci při venčení nešlápla.  Ovšemže při veškerém šlapání se pohybujeme stylem krok-sun-krok, protože nikdo nechce mít pod nohou kvílící stvoření. Úplně stačí, že máme mezi kuchyní a obývacím pokojem dva schody, takže kluci bravurně ovládají skok do polštáře směrem dolů. ale cesta zpět je pro ně přece jen náročná a tak si pravidelně kvílí o záchranu. Nejlépe, když se vydají na noční průzkum. Kluci mají pět týdnů a tak je příští týden čeká první nepříjemnost života, čipování a očkování. Z Bess je velká trpitelka, protože s nimi nechce mít nic společného, možná kvůli tomu, že si je máma zpočátku hájila a Bess nemá ráda konflikty, takže pro ni jsou kluci neviditelní. Bohužel ona pro kluky neviditelná není  a tak si z ní rádi dělají pelech, objekt dobývání, nechají se tahat na ocase a snaží se ochutnávat z její misky. Naštěstí je naše pomyslná psí bouda  dostatečně velká na to, aby i starý retrívr došel klidu a schoval se před všetečnými Všudybylky.

21. února

Kluci dovršili čtyři týdny a už je nikdo nemůže přirovnávat ke knedlíkům. Naopak, jsou to už pěkně činorodá štěňátka. Stále dokáží hodně spát, ale jejich hry se stále prodlužují  a zdokonalují, už umí běhat, poskakovat, přikrčit se a  zaútočit, pěkně si při tom štěknout, umí zakousnout plyšáka a řádně jím zatřepat. Objevili kouzlo „boudičky“, nechala jsem jim v porodní bedně odkládačku a tak zjistili, že je to docela fajn místo na spaní. Je užitečné, pokud si pejsek oblíbí takový odpočivný prostor. A samozřejmě už si rozšiřují své teritorium i mimo porodní bednu, pořádají objevné výpravy kolem ní. Protože je porodní bedna na kolečkách,  mají místo schodu polštáře. A můžou si tedy vyběhnout ven, nebo vyšplhat zpátky. Už si umí udržet „pelíšek“ v such a zasakovací dečky mají co dělat. Objevují se i náznaky dělání loužiček  mimo bednu, takže už se s Verunkou budeme rekvalifikovat na uklízečky.  Den začíná snídaní  s maminkou a vážením, dopoledne kluci baští jogurt, většinou s medem a banánem a upřímně, nemají ho moc rádi. Zato maso s jemně strouhanou mrkvičkou, to jim jede mnohem více a je jedno, jestli je hovězí, kuřecí, nebo krůtí.  Jsou to jednoduše mrňavé šelmie.

19. února

Sotva ochutnali maso, hned se z nich stávají krvežíznivé potvůrky.  Myslela jsem, že mají ovečky pást a zatím…

 

16. února

Je jasný, že jsem kluky v předchozím příspěvku urazila a proto nabrali drive. Oni už se neučí chodit, oni běhají. Běhají, štěkají a vrčí a mordují hračky i koberec pod sebou a ovšemže sebe navzájem. Bedna ožila zvuky. Krásně aktivní jsou hlavně ráno a k večeru. Vyhradila jsem jim část deky pro pelech a zbytek pokryla zasakujícími dečkami, to jsem si dala. Do té doby stále na pohled krásně čistá bedna se během chvíle pyšní celou řadou loužiček.  A opět se potvrdila teorie, že během víkendu, kdy je doma páníček, nemá Sofie dostatek času na krmení potomstva, každý víkend následuje  lehký pokles přírůstků. Tak se nedá nic dělat, kluci, půjdeme připravit ten tataráček.  Nebudeme do smrti spoléhat na mámu.

Věřte, pochopili velice rychle. A zbaštili skoro všechno. Skutečně to vypadá, že geny maminky se nezapřou.

 

14. února

Klukům jsou tři týdny. Stále si ještě užívám období klidu, protože převážnou většinu dne prospí, kromě Leryho je jejich váha přes kilogram a Lery této váhy dosáhne co nevidět.  Uši po „odlepení“ z hlaviček chvilku srandovně trčely do stran a teď už visí převisle dopředu. Štěňata už slyší, reagují probuzením na vysavač, nebo na vzniklý ruch. Po nakrmení  trošku laškují s mámou (pokud jim hned nezdrhne) a sourozenci, ale jejich koordinace je stále srandovně batolecí. Snaží se chůzi zrychlit, takže to vždy skončí překulením. Válení sudů jim jde perfektně. Na to je specialista hlavně Agi.  Vzhledem k jejich přežranosti jim ještě nenabídnu nic chutnějšího, než odčervovací pastu.  Uvidíme  v polovině, či na konci týdne, jestli je čas nabídnout tataráček.  Občas se nadšeně vrhnou na sourozence, ale často uprostřed hry usnou spánkem spravedlivých. Zatím stále využívají jen polovinu porodní bedny, přejdou ji maximálně napříč, takže nepotřebují vymezit prostor na spaní a na „výběh“.  Tím, jak mají přebytek mléka, vyzrávají trošku pomaleji.  Nic je do života nehoní. Až jim člověk malinko závidí.

11. února

Byl to boj, vybrat ta správná jména. Takový boj jsem nevedla ani u Arátek, ani u Broučků.  Nakonec ale muselo přijít rozhodnutí a protože u šeltiček začínáme opět od začátku abecedy, tak nemůžu mít dvoje Arátka, to dá rozum.  Doufám, že jsem vybrala dobře. Trikošek dostal jméno Agenor, odvážný. Myslím, že ho to skvěle vystihuje. Hned od začátku všem zakazuji, a říkám to na rovinu, chraň vás ruka Páně,  říkat mu Norku. Jistě si všichni rozumíme, že volat na psa AGI! je naprosto přijatelné a dostatečné.  Flíček dostal jméno Axil – ochránce.  Protože bude tudíž dvojitý paladin, určitě podědí máminy hlídací vlohy.  A  bude při své rodině věrně stát. Říkat mu budeme Axi!  Proužek, jakožto nejmenší a nejvíce hýčkaný bude nejvíce společenský tvor a jeho ušlechtilé srdce bude posilovat roli Cordis Paladin. Říkat mu budeme Lery! Tak doufám, že svým jménům dostojí a budou jim dělat čest.  Nomen omen.

10. února

Přestože kluci stále ještě tráví většinu dne spánkem, objevují se chvilky, kdy se aktivně snaží chodit. Ne plazit se, to uměli hned jak se narodili, ale opravdu stát na čtyřech nožičkách a cíleně je přesunovat. Je to strašně těžké, aby je nožičky udržely při tak vypasených bříškách.  Je to samé škobrty-ťap.  Trikošek má stále náskok a tak kromě chůze už zkouší ochutnávat svět. V porodní bedně přibyly měkké  hračky, prý je to stimulující, když štěňata musí překonávat překážky. O frustracích se ale nikdo nezmiňuje, protože Trikoška to někdy úplně štve, zvlášť když se při soustředěném manévru převrátí úplně jinam, než si přál, umí se krásně vztekat. V rozčilení seká tlapkou a nehlasně nadává. Má taky už úplně otevřená očička. Zatím toho moc nevykoukají, ale to se brzy změní. I merláci už mají otevřené škvírky a můžou se těšit na pokoukáníčko. Chůze jim jde možná lépe, než vypasenému Trikoškovi, menší váha je v tomto případě výhodou. Ale pokud jde o žužlání uší, jsou vždy obětí Trikoškova útoku.

8. února

Dnes se Trikošek postaral o noční poplach, povedlo se mu, krátce po půlnoci, zdrhnout z porodní bedny.  Možná se nechtěl pustit mámy a vytáhla ho na struku. Nebo v noci trénoval nové pohybové schopnosti a přelezl ochranný polštář. Každopádně se ocitl mimo porodní bednu.  A hned zjistil, že něco není v pořádku. Nejprve pofňukával, jako když se probudí hladový a máma není po ruce. Ale jak ho dlažba začala studit do bříška, spustil neskutečný jekot, že by probudil i řádně zakonzervovanou mumii.  I máma v tu chvíli vystřelila z mé postele jako namydlený blesk s obavou, že štěně někdo vraždí. Naštěstí nevraždil,  sebrala jsem rozčilené štěně se studeným počůraným bříškem ze země a vrátila ho  zpátky do bezpečí rodného pelechu.  O uklidnění se pak postarala máma a asi i o  noční svačinku. Nastává čas aspoň částečně zahradit vchod. Začíná etapa trénování schopností pohybu. Mimochodem, Trikoškovi už se včera leskla očička, jak se víčka začínají otvírat na škvírky. Tak už se brzy dočkáme vykulených oček, co objevují svět. A taky je na čase opustit dočasná jména a kluky řádně pokřtít, nemůžou být nadosmrti Trikoš, Flek a Pruh.

6. února

Verunka za mnou přiběhla a : „Mami, mami, mami, Trikošek sedí!!! “   Trikošek si opravdu  sednul a aby radosti bylo ještě více, pustil se do Proužkových nožiček a ocásku a tak jsme měly štěstí a  užily jsme si prvního náznaku štěněcí hry.  Byly jsme z toho jak u vytržení. Člověk je na ně hrdý jak na vlastní potomstvo. Ale aby nebyla jen radost, Sofča si začala nápadně brousit čumáček po podlaze a po důkladné prohlídce jsem našla dva zarudlé podrážděné flíčky.  Raději jsem je hned ošetřila, snad to pomůže. Jakmile organismus a je jedno, zda lidský, či psí, dostane do těla, hned na to číhají nějaké muribundí potvory a přivaří si polívčičku.

5. února

Navzdory vývojovému kalendáři kluci ještě nekoukají. Kam by pospíchali, když se jim tak báječně daří. Pro dnešek jsme jim přichystali zábavný program a to velké focení, kuchyň jsme proměnili v provizorní fotoateliér. Štěňata nám krásně pózovala, nechávala se šimrat a podle nálady se krásně kroutila, nebo usínala, protože je to fuška být Pupíkem. Kluci jsou nyní tak hezky vypasení, že pokusy o chůzi vypadají jako pohyb lachtana, nožičky neunesou ta báječná bříška. V podobě psí, skoro zakuklené housenky se jim líbí, dokonce  dříve rychlé zdrhání se výrazně zpomalilo. Krásně si umí užívat hýčkání, nastavují části těla k drbání a někdy, když mají pocit, že je šimrání příliš, nožička se pokusí podrbat, což je velmi komické.  Umí si roztomile zívnout a někdy ze sna mlaskají a tlapičky šlapou mléčný krok, jak se jim zdá o mamince. Sofie veškeré dění pečlivě sleduje, pokud není spokojená, zastíní štěně celým svým tělem, i kdyby si na ně měla sednou, jen ať ke štěněti není přístup. Nechá se však snadno uplatit hrstí pamlsků a dovolí nám  vyfotit i dopolední svačinu kluků. Po akci provedeme drobnou operaci, vyndáme poslední tři stehy, které jsme v úterý nechaly s paní veterinářkou pro jistotu a snad už brzy na všechnu tu bolest pozapomeneme.  Kluci jsou z focení tak utrmácení, že spí spánkem spravedlivých.  Není nad štěňátka kolem dvou týdnů. Jsou to stále dobře naladěná a spokojená mimina a chystají se na svou batolecí fázi. Určitě se jim zdají samé krásné sny, ve kterých mléko teče proudem a neustále je někdo láskyplně opečovává a masíruje.  A tady odtud, z porodní bedny, plyne radost psa, když ho hladíme a drbeme, protože  si připomene ty báječně sladké časy pod teplým máminým jazýčkem, který doplňuje  lidská ruka.

2. února

Toto jsou klidné a sladké časy. Jídlo, spánek, jídlo spánek. Kluci jsou krásně zaoblení. Aby ne, když jsou tak pracovití. Prostě veget.

Důkaz reinkarnace psů. Trikošek už prohání kočky. ať mi nikdo neříká, že se mu nezdá o běhání.

 

1. února

Dnes čekalo Sofii vytažení stehů, takže jsem po ránu štěňátka nakrmila jak Otesánky a do bedny umístila psí přepravku. Nehodlala jsem riskovat, že by se schovaná kočka šla seznámit v mé nepřítomnosti s miminky, i když už to dávno nejsou takové vychrtlé myšky.  V přepravce štěňata měla teplou ohřívací láhev a tak vlastně ani nezpozorovala, že jsou za mřížemi. Nakonec, jsou stále slepá, že. Když jsme se vrátili, pořád ještě tvrdě spala.

Jsou z nich teď moc pěkné vypasené koule, připomínají zakuklené motýlky a pomalu je vidět, že brzy začne proměna ve psa. Jejich plazení začíná připomínat chůzi,  jejich ocásky se pomalu začínají vrtět a občas se z bedny ozve zvuk, který připomíná štěknutí.

 

Jestli bude Trikošek jak k jídlu, tak k dílu, tak to bude šampion práce. V každém případě ve vztahu ke  gáblíku celá maminka.

31. ledna

Ranní vážení přineslo lehké zklamání, protože přírůstky sice jsou, ale trochu menší, než předchozí den. Připisuji to ruchu víkendu, kdy přece jen páneček je doma a to Sofie přece musí asistovat.  Přitom zrovna Trikošek předvedl mladým, jak se umí pořádně živit, až z něj byli dočista paf. Co jsem vám zapomněla napsat je, že Sofie vynalezla krmení v sedě hned v prvním týdnu, většinou tak fena začíná krmit o něco později. Ale protože prckové jsou tři, tak se určitě nestává, že by některý z nich nedosáhl na svůj struk. To je velká výhoda, když těch sourozenců nemáte moc. V každém případě není důvod ke chmurám, všichni kluci už v pátek dokázali zdvojnásobit svou porodní váhu, což je v lehkém předstihu před vývojovým kalendářem.

30. ledna

A tak se pomalu uzavírá týden první, z těch osmi, které máte to štěstí prožít s těmi budoucími šampiony. Teď už ani ten největší skeptik nemůže říct, že by štěňata nevyrostla, jsou dvakrát větší než na počátku: Jsou pryč ty štíhlé válečky a v kulatých knedlících pomalu začínáte rozeznávat psa.  V příštím týdnu se můžeme těšit na probouzení dalších smyslů, než je jen čich, štěňata začnou slyšet a pomalu se jim otevřou očka. Víte, že štěňata v jednom vrhu nemusí být stejně stará? Vajíčka se feně uvolňují postupně a stáří prcků se může lišit až o pět dní. Je docela zvláštní, že náš trikolor vypadá jako starší brácha merle kluků.  Kryli jsme na hodně vysokém progesteronu, člověk si říkal, že se ta vajíčka musela úplně vyrojit najednou. Tak to jsem zvědavá, jestli Trikošek uvidí svět jako první. Je se na co těšit!

28. ledna

 

Ráno vstanete a neopaříte se čajem. Ráno nachystáte váhu a všechna štěňata řádně převážíte, ta se na váze mrskají a zdrhají z misky a vy se snažíte uhodnout tu nejsprávnější cifru, protože číslice na displeji kmitají nahoru a dolů a pak honem porovnáváte, kolik gramů přibylo a s úlevou zjišťujete, že zakulacování se vám nezdá, že váha potvrzuje, že žebírka a kostřičky krásně mizí  a štěně se mění v nádherně kulatého knedlíka.  Tady není žádné místo pro výživové poradce. Tady se žádné linie nedrží. Tady se pěkně přibývá a zakulacení je žádoucí. Štěně přece musí nabrat spoustu sil, které bude potřebovat, až se začne učit chodit a posléze u běhat. Mimina se pomaloučku učí ovládat ocásky. Zatím jim trčí, jako malým krysičkám, ale už brzy se jimi naučí vrtět a kroutit.

27. ledna

Člověk si zvykne na všechno. Po další noci na prkně klouby přestávají protestovat, asi se přizpůsobily. Prý je to zdravé, dělat občas věci jinak. Zdravé pro hlavu i tělo. Ovšem objevilo se další úskalí  spánku v bedně. Takhle ve dvě ráno, provedete mimořádné venčení, oči se zavírají, netrpělivě podupáváte, ať už ten pes proboha jde domů, ahá, ještě se musí napít, konečně přerovnáte a přepočítáte štěňata, ta se šťastně přisají a vy se těšíte, jak navážete další veršík spánku, když tu udeří do nosu nebývalý smrad.  Malou chvíli zatoužíte otočit se na druhou stranu a spát, ale to se nedá.  To by probudilo i medvěda ze zimního spánku.  Lidi, tohle je naprosté specifikum sheltií! Tohle se hovawartovi NIKDY nestane.  Majitelé sheltií už vědí a usmívají se pod fousy. Nikdy neusnete s tchořem v jedné bedně!  V půl třetí ráno hledáte nůžky a vystřihujete pod ocasem dálnici.  V běžném provozu byste pokračovali koupelí psa, takhle nezbývá, než být opravdu pečlivý a vystříhat všechno. Fuj! Ale – teď už je  to mnohem lepší. Teď už se dá usnout. Škoda, že už jste po noční šichtě úplně bdělí…

26. ledna

 

Lidé mají občas podivné představy, že psí miminka leží nehnutě. Leží, ale jen když spí. Jakmile se jich dotknete, okamžitě všechny síly napnou k hledání zdroje potravy a lezou zatraceně rychle. To je důvod, proč se tak špatně fotí. Buď si je vyfotíte spící nehledě na aranžmá, nebo se je marně budete snažit udržet v záběru.  Jejich rychlé lezení vás velmi brzy naučí úplně novou hru. Hledej štěně v porodní bedně.  Myslím, že každý chovatel se provozuje hru „Spočítej štěňata“ a jakmile počet neodpovídá, začíná infarktózní hra „Hledej štěně!“. Vážně vám to může připadat podivné, ztratit štěně v tak omezeném prostoru, ale považte, že je noc, ležíte polospící v bedně a počítáte -raz-dva-…NIC?! v tu chvíli jste bdělí a začnete hledat. Štěňata se nezdají, ale jsou strašně rafinovaná. Nerada vzpomínám na útěkáře z Béčka, který dokázal ve stáří jednoho dne zdrhnout uchem štěněcího košíku do pryč. Později se uměl v uchu obstojně  zaseknout. Proto taky nový koš nemá žádná ucha. Z košíku dokáží uprchnout podobně jako žížaly ze sklenice.  Můžou být zavrtaná u vás pod dekou. Stačil by nepozorný pohyb a je z nich placička. Dokážou se zavrtat pod podložku, schovat v máminé srsti, těch možností je bezpočet.  A protože počítat do tří je mnohem snadnější, než do šesti, musím litovat chovatele, co musí počítat třeba do dvanácti. To musí být adrenalin!

25. ledna

Po druhé poloprobdělé  noci na prkně si připadám jako fakír, ještě trochu tréninku a můžu se složit na hřebíkové lože. Kyčle, kolena, snad i kotníky protestují. Mysl je zastřená lehkým hávem obluzení, ale hned je ve střehu při ranním vážení. Je tak důležité, aby přibírali! Trikoš a Flek se zdárně činili a přibrali 7 a 14 g, zato Proužek má -18 g. Ale i on má bříško kulaté a napapané, tak doufám, že se to v dobré obrátí. Dobrou známkou je, že štěňátka jsou po svačinkách klidná a hezky spí. Nikdo nenaříká, ani si nestěžuje, alespoň do chvíle, než jim opět vyhládne. Jedeme na kliniku na kontrolu a mláďata bereme s sebou. Jednak je mi proti srsti nechat je doma samotná, jednak se od nich Sofie odmítá odloučit. Jedeme brzy před ordinační dobou, ať jsme co nejdříve doma, ale i tak je čekárna dočista plná. Doufám, že nás nebudou brát podle pořadí a že brzy vypadneme. Fousek opodál vrčí na celý svět. Čekání se protahuje a konečně po hodině přibíhá splavená paní doktorka. Moc se omlouvá, že byla u lékaře a i když měl naprosto prázdnou ordinaci a čekárnu, nechal ji hodinu čekat. Doba covidová je doba covidová. Fousek jde ještě před námi, krvácí a potřebuje rychlý převaz, my jdeme dovnitř s kocourkem, co už velice akutně potřebuje inzulín.  Tak ráda sleduji naší paní veterinářku při práci. Jak si s kocourkem povídá a ten je docela klidný. Znovu si v duchu gratuluji, že ji máme. A jak jsme jí dali zabrat. Toho nedělního večera si šla lehnout brzy, protože se necítila dobře a kvůli nám ji čekala krutá noc. Stále jsou na světě lidé, co svou práci dělají jako poslání a to je vzácná věc. A díky tomu je svět pořád ještě dobrým místem k žití. S výsledkem prohlídky je paní doktorka spokojená, rána je bledá a čistá a výtok z rodidel nejeví známky infekce. Dostaneme ATB, která ránu podrží a máme přijít za týden na stehy.

24. ledna

Štěňátka jsou na světě a ještě nepijí. Je moc a moc důležité, aby se štěně přisálo, ale po císaři jsou malinko přispaná a tak to není zrovna snadné. Aspoň se vzorově vyprázdnila, po porodu odchází ze střev smolka a připraví tak trávicí trakt.  Čekáme hlavně, až se Sofie probere z narkózy, protože na tom závisí náš návrat domů a naštěstí je Sofie v pořádku a tak nám ji paní doktorka s důkladnou instruktáží propouští domů s tím, že to tak pro ni bude rozhodně lepší. V půl třetí jsme šťastně doma, přestýláme porodní bednu a mláďata s maminkou jsou konečně tam, kde mají být. Ustýlám si vedle nich, ale spát se rozhodně nebude, pořád je nejdůležitější, aby dostala co nejdříve pořádnou porci mleziva. Nejprve dostala pro posilu pár kapek glukózy a moc jim chutnala a za pár chvil už se každé z nich napilo mlíčka od maminky.  Sofii to bylo vcelku jedno, po návratu potřebovala dospat hodně náročnou noc. Po zbytek noci jsem pak střídavě štěnátka přikládala, masírovala bříška a nechávala odpočívat. Asi každý ví, že takto malá mláďátka se bez mámina hebkého, ale důkladného jazýčku neumí vyprázdnit. Když je maminka mimo hru, je to na nás, abychom teplým měkoučkým hadříčkem mámin jazyk nahradili a je zvláštní pozorovat, jak na to instinktivně takřka okamžitě zareagují. Protože Proužek se jeví nejslabší a tudíž nejvíce zranitelný, tak na jeho krmení musím mimořádně dohlížet. Draví bráchové ho ze struků snadno vytlačí. Ještě že Sofinka jim připravila dokonalý mléčný bar a mléko teče proudem. Teprve v brzkých ranních hodinách štěňátka vážím a zapisuji porodní váhy, váha už bohužel poklesla po vyprázdnění, ale něco málo zas vypili, tak se to trošku vyrovná.  Stejně jako u Dixie docela žasnu, jak statečně psi nesou tak invazivní zákrok, Sofinka se venčí, pobíhá, jakoby se nechumelilo.  Velice ošklivě vyjede na kočku, která je mimořádně zvědavá na ta pištící tělíčka v bedně a doslova ji zmlátí. Od té doby se kočka neodvažuje navštěvovat pokoj a hodně si rozmýšlí, kterou část dne stráví doma. Krátce po poledni Sofie prvně zkusí štěně olíznout. Než zapadne slunce, už je řádně čistí a masíruje. A než zapadne slunce, tvrdě vyžaduje večeři, jenže paní doktorka nařídila 24 hodin nekrmit. Dávám jí dva žloutky, ale to je jako dát volovi malinu a tak po  dalších pár hodinách na Sofiino naléhání dostane zkusmo slabší večeři. A jak se dalo předpokládat, Sofie se večeře nevzdá a ta zůstane šťastně v žaludku.

23. ledna

Tak toho dne to začalo. Po pozdním  obědě začala být Sofie neklidná a chodila se staženým ocáskem sem a tam. Ale byli u nás mladí a přivezli jí odřezky masa a nijak se neupejpala, tak jsem usoudila, že má  poslíčky, protože fena v den porodu už nepřijímá potravu. Později došlo na hrabání nory na pískovišti a zase na střídačku v bedně a tak jsem byla docela ve střehu, protože pískoviště jako indikátor už mám jasně dané a tak jsem připravila ručníky a váhu a všechny ty potřebnosti,  zapnula nahřívání  dečky v košíku a přestlala porodní bednu na  špinavé záležitosti. Když pak ve 20:50 odešla voda, bylo jasno. Poslala jsem paní veterinářce SMS a hlídala Sofii jak ostříž. Kolem půl desáté  začala Sofie tlačit. Opravdu se ta má holka pořádně snažila, ale štěně nikde a čas ubíhal jak splašený kůň. Však víte, štěně se nemá co zdržovat v porodních cestách. Snažila jsem se ho nahmátnout a moc mu nechybělo na cestě do světa, snad centimetry dva, nahmátla jsem tlamičku a štěně zakňučelo, ale ani pokus ho vyprostit neměl naději na úspěch. Byl čas volat paní veterinářce a jet.  Štěně v cestách nemělo moc naděje. Bylo hodně  po jedenácté, než jsme se dostali  do Vimperka a ještě jednou jsme se ho marně s paní veterinářkou pokusily dostat ven. Pro Sofii to rozhodně nebyl příjemný zážitek. Štěně bylo jak zabetonované a tak už to šlo ráz na ráz. Sofii se moc nechtělo usínat, ale byl to jediný způsob, jak ji zbavit té trýzně.  Je to nekonečné sedět v čekárně a bát se, jak tohle všechno dopadne.  Ono to není tak jednoduché, myslet si, že štěně, co je ještě v bříšku, je v bezpečí. Sice se povídá, že fena kolikrát pošle na svět poslední štěně za kolik hodin, to je sice pravda, ale ten porod musí běžet přirozeně.  Jakmile se rozběhne, má svůj rytmus a neohlíží se na to, jestli se něco někde zaseklo. Štěňata se rovnají a placenty se začínají odlučovat a jde o každou minutu, než se štěně začne dusit.  A sedíte v čekárně a posloucháte, to ticho. To ticho.  Když jsem takhle čekala na štěňata Dixie, slyšela jsem jejich vřískot  jak rajskou hudbu. Tady minuty ubíhaly a ticho. A tak jsem to vyslovila nahlas. To hrozné ticho.  A děti se mi začaly smát a říkají: „Copak to, mami neslyšíš? Vždyť jsou slyšet!“ a za chvíli „Já slyším tři!“.  Nevěřila jsem jim. Mám sluch jako rys a slyším i trávu růst. Ale – já nevím proč a čím to bylo, asi už stárnu – měly pravdu. Sice to trvalo mnohem déle než hodinu, ale pak přišla v košíku, tři štěňata. Velký trikolorní pejsek, který celou tu melu způsobil a dva merle kloučci, oproti bráchovi drobné válečky, takové studené mokré válečky to byly a já si říkala, “ Hlavně je co nejdřív zahřát“.  Trikolor by snad i prošel, kdyby se ty placenty nějakým nešťastným způsobem nepomotaly do sebe a netáhly ho opačným směrem. Sofie ho tak zdatně tlačila na svět, že moc nechybělo do ruptury dělohy. A  když už  byl zaseknutý,  bylo těžké dostat ho ven i opačným směrem a paní veterinářce to dalo práci ho dostat odtamtud.  Přes všechen ten obtížný vstup do života –  byl to neuvěřitelný bojovník a povedlo se ho řádně rozdýchat.   Musel si chudák vytrpět svý, když tam tak lapal po troškách kyslík. Od té chvíle, co na mě z porodních cest zakňučel, pořád jsem na něj myslela a prosila, ať to zvládne. A tak při nás stáli všichni svatí a i když nic nikdy nedostanu jen tak lehce, tak ten konec byl dobrý. Moc dobrý. Všichni čtyři to přežili!