Článek vznikl 27. 12. 2011
Jsem zarputilým odpůrcem předvánočního stresu. Každý rok doufám, že se v umění klidných svátků zdokonaluji a každý rok mě něčím novým překvapí a srazí na kolena. Snažím se vše, co vede ke stresu, eliminovat. Ale snaha, nevím proč, nestačí. Jakožto matka na rodičovské dovolené mám obrovský luxus být pánem svého času. Měla bych tedy být schopným režisérem. Nejsem.
Na dárky se mi podařilo vyzrát. Využila jsem možnosti nakupovat v teple domova a uštvanou pošťačku uplatila čokoládou. Než zahořela první svíčka na letošním virtuálním adventním věnci, už se všechny dary a dárky vesele kupily v obligátní obří krabici na skříni a co více – převážná většina byla obalena do slušivých šatiček z balicího papíru.
Na cukroví už mám léty praxe vytvořený klidný harmonogram, který počítá se základními, rodinou oblíbenými druhy, které pak v nadšení doplňuji tím, co se zalíbilo mému oku v průběhu mediálního vánočního mejdanu. Pracny jsem letos vyškrtla, sice nikdy nechyběly na našem vánočním stole, ale vždy sklízely nejmenší úspěch. Dostaly padáka. Zato jsem znásobila množství vanilkových rohlíčků a kokosek, které u nás zdomácněly vcelku nedávno.
Štěstěna mi letos nečekaně přihrála stromek, když kluci vypomáhali v lese se dřívím a dva dny před Štědrým večerem vesele plaval v našem sprchovém koutě kapr, kterého mi, zcela nečekaně, poslal vlastní bratr. Kapr učinil na Verunku velký dojem. Zprvu se ho bála a neustále se chodila vyptávat, zda kouše. (Takto: Yba ham? Yba bebí? )
Advent pomalu spěl ke svému slavnému finále a já věřila, že vše proběhne tak, jak si to v duchu režíruji a dávám dohromady.
Tři dny před dnem D
Nastal čas péct vánočky. Vánočky jsou velmi důležitá součást našich svátků. Pánové je snídají, obědvají, večeří a mezitím si dají kousek vánočky k svačině. Zkrátka – milují je.
Já ne. Vždycky mi ty potvory něco vyvedou. Pamatuji na krásné, vymazlené zlatavé vánočky, na které se srdce smálo a já na ně byla tak pyšná! Do chvíle, než byly nakrojeny a ukázaly svůj mazlavý nedopečený střed. Od těch dob je peču nedůvěřivě, přikryté a poněkud déle, někdy i ještě déle, až s hrůzou zjistím, že jsou vypečené příliš. Letos první dávka ne a ne nakynout. Než se dopekla, tak druhá poněkud překynula a rozlezla se po celém plechu. A když jsem se chystala zadělat třetí dávku – zmizelo droždí. Asi bylo pohlceno náhodně stvořenou černou dírou. Pejsky jsem v tomto ohledu ani nepodezřívala, droždí nepatří mezi oblíbené pamlsky. Nebylo. Podezříval jsem pracovitého skřítka – dceru, ale ačkoliv jsem prolezla byt po čtyřech – nic. Ani obal.
Hlava rodiny se odpoledne rozhodla, že využije svého času ke kontrole vánočních světel. Nevím jak jinde, ale u nás to vypadá zhruba takto:
„Kam jsi dala ty vánoční svíčky?“.
„Do krabice, jako vždycky.“
„A kde je ta krabice?“
„Krabici jsem dala do velké krabice a odnesla do stodoly.“
„Kam do stodoly?“
„Tam, co vždycky!“
„Já nic nenašel…“ (jdu a přinesu krabici)
„Nevíš, kam jsi dala ty náhradní žárovky?“
Když už jdu po páté hledat něco, s čímž nikdy nechci mít naprosto nic společného, začínám zuřit. Ráda bych věděla, zda by nebylo rychlejší zkontrolovat žárovky sama. Mám svatou trpělivost. Jindy. Ale dneska peču vánočky…
Když už je osvětlení zkontrolované, posílám syna (do stodoly) pro krabici s vánočními ozdobami. Ten ji složí v předsíni a o její další osud se nezajímá. Tatínek ji s patřičnými komentáři odnese do obývacího pokoje, kdy ji zvědavě otevře, zaloví v ní a z krabice vyletí vypasená (březí?!) myš a zajede rovnou pod knihovnu.
Droždí se našlo, když šel manžel spát. Bylo pečlivě nadrobené po celé ploše postele a moc hezky přikryté dekou. Ještě, že nenakynula.
Nenechte se zmýlit. Toto je teprve předehra.
Dva dny před dnem D
Je čas nakoupit a vyhnout se tak davovému konzumnímu šílenství. Ono úplně stačí, že s námi nakupuje naše takřka dvouletá ratolest a hlavně – babička.
Babička mě ještě před nákupem požádala, jestli bych jí nedala do pračky přeždímat polštář. Že ho vyprala, ale její pračka si ho odmítá srovnat a vyždímat. No, jak z něj crčela voda a přes noc schnul, udělaly se na povrchu nevzhledné mapy a tak matka připodotkla: „Raději ho také přeper“. Poslušně jsem vhodila polštář do bubnu pračky, zapnula prací program a zorganizovala odjezd na nákup tak, aby ani jeden účastník nechyběl.
Já nevím, jestli jste už zažili, co se stane, když péřový polštář v pračce praskne. Myslím, že v tomto ohledu máme naprosto raritní zkušenost. Z okénka pračky na mě jukala chuchvalcovitá hmota plovající v louži špinavé vody a pračka jen bezmocně sténala. Nepodlehla jsem panice. Pověřila jsem mladšího ze synů, aby pračku vypustil bezpečnostním ventilem a bleskově jsem naházela nákupy na jejich místo. Chovala jsem naději, že po vypuštění a vyčištění bubnu pračka chytne dech.
Zatímco jsem věnovala pozornost pračce, manžel pohřešil LED-svítilnu, kterou si při nákupu koupil a chtěl ji vyzkoušet. Nebyla. Zůstalo to na mně, nevyřčené obvinění, že ztratím na cestě mezi obchodem a autem prakticky cokoliv. K radosti mi to nepřidalo.
Přestože byla pračka otevřena a její útroby osvobozeny z nejhoršího, na všechny pokusy o obnovu životních funkcí reagovala jen bezmocným bzučením. Došlo na nejhorší – operace z výsledkem nejistým. Můj muž má zlaté ručičky. Velmi si toho vážím.
Je ale cholerik. Co jsem si vyslechla při rozebírání bubnu, nepřeji ani nepříteli. Je pravda, že manžel vždy nadává neadresně. Nikdy mi za celých dvacet let křivého slůvka neřekl. Jenže, já jsem nějak vztahovačná. Když dokola opakuje mantru „Jak může někdo mít tak blbý nápady!!!! Strkat polštář do pračky, to by blbec nevymyslel!!!!“ asi tak po padesáté a prokládá to výkřiky „Já na to nevidím, tahle baterka vůbec nesvítí!!!“ (jasná narážka na tu ztracenou), nadskakuji jak ventil na papinově hrnci a snažím se nesyčet. Vnitřnosti pračky – katastrofa. Peří bylo všude. Našlapáno kolem bubnu, v čerpadle, v odpadní hadici, všude. Navíc v podobě mokré péřové substance neobyčejně přilnavé. Byl to polštářek z kvalitního prachového peří.
Operace pračky začala v pět odpoledne. Dohromady byla definitivně smontována v devět večer. Čtyři hodiny nekonečné, piplavé práce pro tři bez nároku na přestávku.
Stal se zázrak. Fungovala!!!!!
Do půlnoci se ovšem střídavě plnila vodou a vypouštěla a pokaždé se musel vyčistit filtr. Uáááá.
Den před dnem D
Nervy mám stále v kýblu, ale jsem moc šťastná, že pračka funguje, neumím si představit, že bych se celé svátky bez ní musela obejít. Podařilo se mi přesvědčit hlavu rodiny, že kapr s námi opravdu, ale opravdu nemůže žít až do příštích vánoc. Podařilo se mi donutit syny postavit a upevnit vánoční stromeček. Verunce se podařilo ukrást sáček hrubé mouky a vyzdobit jím psí pelech.
Když se setmělo, byla hotová rybí polévka, bramborový salát, byla rozeslána všechna vánoční přání, zabaleny všechny dárky do posledního a – byla nalezena pohřešovaná svítilna.
V lednici.
Den D
„Štědrej večer nastal“
Vše běželo jak na drátkách, ryba už voněla na tácu, slavnostní tabule byla prostřena, členové rodiny převlečeni včetně nejmladší ratolesti (po lítém odporu). Nastal slavnostní čas zasednout k večeři.
Všichni zaujali své místo – s jednou výjimkou. Verunka zarputile odmítala sednout si na své místo v židličce. Hodlala se chovat u tatínka, což zase vylučovalo začít večeřet. Tatínek jí samozřejmě vyhověl. Vedlo to k výměně názorů na výchovu. Babička uraženě připodotkla (jako každý rok), že příští Vánoce stráví raději v osamělém klidu. Za vzteklého skřípění příborů na mém talíři, dítko blaženě usnulo. Tím se vysvětlilo její zlobení. Nikdy jindy v tuto dobu neusíná.
Rozhodla jsem, že dítě necháme vyspat. Když už vyjímečně přes den usne, nikdy ne na víc, než hodinku. To snadno počkáme.
Dítko spalo 3 hodiny. Spala i babička. Spal kocour i psí holky. Pohádka v televizi dávno skončila. Všechny chlebíčky byly snědeny.
Konečně mohl zazvonit zvoneček a přijít Ježíšek.
Konečně přišla ta rozzářená očka nad osvětleným stromečkem s jiskřivými prskavkami a hromadou dárků. Malý skřítek nadšeně pobíhal sem a tam a nevěděl co dříve a my jihli nad tou krásou dětské radosti.
Šťastné a veselé!!!!